Dráždivý tračník mi nemohl zkazit nejkrásnější chvíle života
Přicházela jsem ke svému muži, který na mě spolu s dětmi čekal v autě. Říkal mi: „Jsi nervózní, viď? Vracela ses totiž na záchod.“ Už mě za ty roky dobře zná a ví, že i když jsem v remisi, stále mě občas zlobí dráždivý tračník. Hlavně když někam spěchám nebo mě čeká něco důležitého. „Jo, trochu jsem, ale zároveň se těším,“ odpověděla jsem.
Moje první knížka
V prosinci 2019 jsem vydala svoji první tištěnou knihu. O pár týdnů později konečně nastal čas ji pokřtít. Křest se konal 23. února 2020 v kavárně mojí spolužačky z gymplu. Právě tam jsme mířili, když jsem se vracela od auta ještě na záchod. Nebyla jsem ani tolik nervózní, jako spíš napjatá v očekávání příštích událostí.
Křest byl totiž nejen vyvrcholením tisíce hodin mojí práce, ale i stovek hodin práce mého muže a dalších, co se na knížce taky podíleli. Grafika, fotografky a dvou korektorek.
Když jsem se před tím rokem rozhodovala, že knížku vydám samonákladem, netušila jsem, co všechno mě čeká. Přece jen je knížka Příběhy českých superpotravin mojí prvotinou a cestu k ní jsem absolvovala bez podpory nakladatelství. Neměla jsem za zády žádný tým, který by za mě věci řešil a taky finančně nesl spojená rizika.
Crowdfunding se vydařil
Proto jsem se pustila do financování knihy prostřednictvím crowdfundingu. Realizátor si v těchto případech vybere internetovou platformu, kde představí svůj projekt a výměnou za tzv. odměny získá peníze na jeho realizaci. V mém případě jsem jako odměnu samozřejmě nabízela svoji budoucí knihu, ale třeba taky konzultace nebo výživově-emoční koučink.
Během jednoho měsíce jsem vybrala téměř 125 tisíc korun, ale bylo to skutečně náročných třicet dní. S jedním čtyřletým a druhým ročním dítětem téměř bez hlídání jsem celých třicet dní makala jako šroubek. Potřebovala jsem projekt představit nejen svým přátelům, ale i budoucím čtenářům tak, abych s jejich pomocí potřebnou cílovou částku na tisk knihy skutečně vybrala.
Nakonec jsem vybrala víc než cílovou částku, která byla 100 tisíc korun. Ale ani to nepokrylo všechny náklady na přípravu a tisk 1500 kusů knihy. A to jsem ještě netušila, že skutečné celkové náklady se nakonec přiblíží k téměř trojnásobku původně odhadované ceny.
Maminka se hroutila místo mě
Když jsem na konci února spouštěla svůj crowdfundingový projekt, moji rodiče nevěřili, že cílovou částku skutečně vyberu. Ale podporovali mě, i když se báli víc než já sama. Strachovali se hlavně o moje zdraví. Ale i já měla strach. Bylo mi totiž jasné, že když si stres pramenící z téhle situace nechám přerůst přes hlavu, odnesou to moje střeva. Hlavně to tlusté.
A tak jsem souběžně s projektem, přípravou receptů, focením jednotlivých potravin a uvařených jídel a taky finalizací knížky do tisku dělala vše pro to, aby stres nezasáhl moje nejzranitelnější místo. Trávení. Obzvlášť, když jsem po více než 15 letech, byla již téměř rok bez jakýchkoliv léků na ulcerózní kolitidu.
Zaplatila jsem si proto emoční koučku, užívala Bachovy esence, cvičila čchi-kung a ladila svoji psychiku i tělo do co největší pohody. Z dřívějška si totiž moc dobře pamatuji, jak se mi kolitida několikrát rozjela v průběhu zkouškového období, později po smrti mého přítele, i to, jak reagovalo moje střevo na smutek a bolest v důsledku nepodařených těhotenství.
Třešnička na dortu v podobě křtu
Na druhou stranu jsem získala velkou sílu. V momentě, kdy v projektu přesáhla vybraná částka 100 tisíc korun, plakala jsem radostí. Když se pak suma vyšplhala přes 120 tisíc korun, byla jsem jako u vytržení. Takže křest knížky Příběhy českých superpotravin už byl „jen“ takovou třešničkou na dortu. Ale báječnou a dokonalou.
V kavárně se sešla velká část mojí rodiny, hodně přátel i několik čtenářů, kteří mě dosud osobně neznali. A taky dorazil Lukáš Hejlík, herec a autor skvělého projektu Gastromapa. Stal se totiž kmotrem mé knížky. Díky němu se křest stal nejen rodinnou a přátelskou akcí, ale taky neobyčejnou událostí. Lukáš Hejlík je totiž moc fajn a bylo to, jak kdyby patřil do rodiny. Možná proto, že se křest knížky konal kousek od jeho rodiště. Možná i proto, že i já kousek odtamtud pocházím a kavárna patří rodině mojí kamarádky.
Proč tomu tak bylo, je vlastně docela jedno. Ty tři hodinky strávené v kavárně Sisters‘ Cafe & Bistro, kdy jsem byla obklopená rodiči, manželem s dětmi, rodinou, přáteli a čtenáři, prostě patří mezi nejlepší momenty mého života.
Co na to moje „kámoška“ ulcerózní kolitida
Zvládla to. Nejen na křtu, ale i během celého náročného a přitom tak hezkého roku, kdy jsem vydala svoji první knihu, zůstala v pozadí. A vůbec se nesnažila vyčnívat. Naopak mi nechala prostor to i nadále zvládat bez léků. A to je ten bonus, který úplně smývá to, že mě občas při významných událostech ještě trápí dráždivý tračník.
