#PAGE_PARAMS# #ADS_HEAD_SCRIPTS# #MICRODATA#

Mít, či nemít? – 2. část

Jak vztah Tomáše a jeho partnerky, zmiňovaných v 1. části, dopadl, nevím. Do té doby jsme se neznali osobně a asi se ani už nikdy nesetkáme. Nebyli to tak blízcí přátelé mé kamarádky, abychom se potkávali na společných akcích, a na jednom místě jsme se ocitli jen proto, že tenkrát to byla výjimečná oslava.

Naše setkání mi však vlastně přineslo pozitivní zprávu. S mým mužem jsme si jednoznačně pojmenovali naši touhu a chuť mít spolu dítě. Také mi došlo, že je velmi zásadní, aby spolu oba partneři o tomto tématu komunikovali a byli zajedno v této vlastně „životpokračující“ otázce. A je jedno, jestli se jedná o diagnózu astmatu, střevního zánětu, alergie, nebo jiných nejednoznačně se geneticky přenášených nemocí.

Vždyť ještě existuje nová oblast genetiky zvaná epigenetika, která se rozvíjí více a více a zjišťuje, že i ty nežádoucí geny lze „vypnout“, nebo je alespoň stravou, psychikou i vnějším prostředím utlumit tak, aby se geny neprojevily v reálném životě. Takže kde je pravda? Přenáší se IBD vůbec vždy skrz geny? Nestojí za střevními záněty soubor více genů, které se na projevu nemoci podílí? Co když bude mít partner bez kolitidy nebo crohna jinou chorobu, o které se zatím neví, a může ji přenést na dítě? Tohle jsou zásadní otázky, které je potřeba si uvědomit, ale hlavně zvážit, kde my sami vnímáme největší riziko.

Je-li pro nás tím zásadním rizikem nepřenést na dítě svoji nemoc a partner s tím souhlasí, rozhodněme se pro to, děti opravdu nemít. Vnímáte-li to však podobně jako já, že vlastně riziko může být u každých rodičů (protože každý si neseme svůj díl zátěže), je nyní otázka, zda chceme mít děti sami od sebe vnitřně, „bez ohledu na zdraví“.

Proto neodsuzuji nikoho, kdo se rozhodne nemít děti. Naopak ty lidi vlastně obdivuji. Znám jen pár těch, kteří si za rozhodnutím nemít děti opravdu stojí a klobouk dolů před nimi. Vždyť není nikde psáno, že náš život je víc plnohodnotný jen kvůli biologickému rodičovství. To už se ale dostáváme do jiných, filozofických sfér.

Takže jen závěrem – vím minimálně o dvou svých přátelích s kolitidou, kteří zvažují, že kvůli IBD nebudou mít vlastní děti. A jejich rozhodnutí chápu a oceňuji. Jak to nakonec dopadne, však nechám na nich a rozhodně na ně nebudu útočit – „vaše rozhodnutí je špatné“ nebo „jééé, jste normální, že nechcete mít dítě?“. Naštěstí i v tomhle je to jen a jen osobní rozhodnutí toho kterého páru. A naštěstí žijeme v době, kdy (pevně doufám) za své rozhodnutí „mít, či nemít“ nebudeme potrestáni státem nebo jinými lidmi.

S ulcerózní kolitidou žiju už od roku 2003. Za tu dobu jsem si prošla téměř veškerou dostupnou léčbou v ČR, včetně léčby biologické. Nejprve jsem měla diagnostikovanou proktitidu. Jenže zánět se nakonec rozšířil po celém tlustém střevě a já několik let řešila stav pankolitidy a také možnost stomie. Nakonec se můj stav stabilizoval a jsem i bez operace několik let ve stavu remise.<br> Mám tři děti a na své cestě za zdravím a plnohodnotným životem s chronickým střevním zánětem jsem došla k mnoha poznáním. Jedním z nich je, že pocit štěstí se rodí z toho, co vkládáme do své mysli i do svých úst. Dlouhodobě se věnuji proto výživě těla a duše a také výživovému poradenství. Pomáhám ostatním, nejen lidem se střevními záněty, žít a jíst plnohodnotně a kvalitně i přes nejrůznější obtíže. Kromě blogu na těchto stránkách mě najdete i na webu veronikahanzlikova.cz. Jsem také autorkou několika e-knih a tištěné knihy Příběhy českých superpotravin.
Veronika Hanzlíková